Každé roční období má své specialitky. O vánocích se čaj snoubí s lineckým pečivem, na sklonku jara vzdycháme nad čerstvoučkými poklady Darjeelingu a nyní na vrcholu léta přišel čas vzpomínat na Rusko.

V samovaru neustále vře voda, tzv. kipjatok. Na horní části přístroje se v malé konvičce nahřívá silná čajová esence. Hustá tresť se nalije do šálku a zředí horkou vodou vytékající z kohoutku v dolní části samovaru. Do čaje Rusové přidávají někdy citron, přislazují ho cukrem, občas i zavařeninou. 

Zde neodolám a zeptám se: Také doma vaříte marmelády, povidla či jamy? Také s nechutí shlížíte na upatlané hrnce?

Tak přestaňte a hrnec naplňte litrem horkého černého čaje. Chvilku ještě kroťte trpělivost než ochutnáte sytě rudou, lehce zkalenou ambrosii.

Klasický nápoj získáte s použitím meruňkové nebo rybízové marmelády, ovšem nad hruškovými povidly jsem doslova sténala blahem, buňky sklerenchymu byly vskutku neotřelým zpestřením mého šálku.

Obecně zajímavější chuťový zážitek slibuje silně aromatické a málo kyselé ovoce. Vzhledem k tomu, že kyseliny v ovoci obsažené s chutí černého čaje poměrně "zacvičí", doporučuji list průměrné i horší kvality. S povděkěm lze takto spotřebovat mírně přestárlý čaj. Samozřejmě, není nutné vyplachovat hrnce, lze i obyčejně osladit čaj trochou zavařeniny. Tu, jen tak mimochodem, připravuji po způsobu prababičky: jeden kilogram ovoce a půl kilogramu cukru; pektogelu & spol vstup zakázán.

Literatura:
Řáhová A, konzultace
Thoma and all., Příběh čaje, s. 270, Argo, Praha 2002