Co Čech, to čajovna

Tak jsem si jednou zalistoval periodikem. Mělo pěkný formát a prášilo se na něj pod vrzajícím stolem Jindřichohradecké čajovny. Venku bylo sychravé počasí, mrázivý podzimní vítr a v křesle u stolku bylo krásně snivě. Ruch čajovny odpovídal maloměstu: pár štamgastů, dva páry tokající omladiny a zapálený čajmen, který klábosil s hosty, zatímco vytvářel jeden čajový elixír za druhým. Chvíli předtím si banda vetřelců z dalekého městyse objednala kolekci místních pizz, což přivedlo štamgasty do bdělého stavu, který neúspěšně maskovaly sledováním chladnoucího moku (yoggi, salep, earlgray a pod.).

Přiznávám, že jsem ten časák otevřel z nudy. Čekal jsem na pizzu a bylo mi trapné předstírat cokoliv jiného, než hlad. Poblíž dveří spokojeně žhnula kamna a díky svému umístění oddělovala chlad u dveří od chladu v místnosti. Místní mistr se opravdu snažil a s novými hosty probíral tolik zajímavých témat, až nenápadně naslouchající statisti začali přidávat k dobru jednu vzpomínku za druhou. Babička s Nerudou museli samou spokojeností rejdit po Slavíně.Takže do takto idilické nálady jsem otevřel pochybný ekologický plátek, v němž na mě vykougl guru všech čajomilců - milec Aleš. Nedalo mi to a začetl jsem se do jeho PR článku na téma Fair Trade a my. Pár slov stačilo, abych se začal bavit a nakonec jsem skončil u hlasité předčítání.

Nejdřív jsem se dozvěděl, že v naší malé zemi je nejvíce čajoven na počet obyvatel, takže nám může závidět celý svět. Pak jsem se dozvěděl, že Spolek milců čaje je menší společnost dovážející čaje. Následovalo zdůraznění její výjimečnosti - čaj si kupuje výhradně u dovozců, zatímco většina ostatních dovozců v Hamburgu nebo jiném evropském přístavu. Vzpoměl jsem si na pár nadšenců, co sem posílají balíky excelentního listí z kdejaké čínské nebo indické zemljanky a zamyslel se, jestli toto jsou to ti dovozci, které kolega myslel odběrately z Haburských doků. Ale pak jsem se nořil stále hlouběji v útroby stati a pozvolna mi docházelo, že se pan Aleš srovnává s Teakané, Jemčou Jemnice, Ahmad Tea a dalšíma čajovýma drobečkama. Pochopil jsem, že ambice jeho mezinárodní francheesi dávno přerostly český brčálník a Rákosníčka zanechaly jeho osudu. Dozvěděl jsem se, že Good Tearoom najdete i v Americe a poplatky za Fair Traid jsou pro běžného českého dovozce příliš vysoké a tak krásná myšlenka staví svojí licenční politikou bariéru ke své realizaci v zemi čajování zaslíbené.

Když jsem dočetl, přinesli pizzu, majitel ukazoval pavouky a vzpomínal, jak v čajce kdysi nechal ruce, všechen čas a půlku duše. Bylo mi útulně a mile. Čaj ladil s okolím, štamgasti vrněli blahem a mí přátelé fascinovaně studovali kutilskou vynalézavost, kterou byla čajovnička doslova prošpikována. A tak jsem si opět usedl do křesla ke svému čaji a přemýtal nad tím, čím naše čajovnová velmoc ve skutečnosti doopravdy je. Na jednu stranu máme občas i dvě až tři čajovny na středně velké město, na druhou stranu, náš mysteriózní zakladatel největší čajové sítě nemá na poplatky Fair Traid.

Čím dýl jsem dumal nad tím vším, tím mi docházelo, jak je malicherné poměřovat naše s jinými, vymezovat se vůči druhým a zdůrazňovat vlastní odlišnost. Za úspěchy Spolku milců čaje netřeba chodit daleko a hlupákem je ten, kdo nevidí ten ohromný kus cesty, který kluci ušli. Je naprosto nepodstatné, jestli mají na licence sponzorující chudé sběrače čaje a že ten článek - vztažen na jiné dodavatele našeho oblíbeného drinku - je úplně mimo a šel by snadno pochopit zcela jinak - řekněme jízlivě. To, co se mi naopak jeví jako podstatné, je, že vůbec tento článek vzniknul, je možné si o něm přečíst kdesi v půli Jižních Čech, v čajovně, kde je útulno a dobrá atmosféra a lidi se tam na sebe usmívají bez jakékoliv stopy vymezování. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hltal génia loci. Každý kout, prkno, konvička a snad i hřebík vyprávěl o obětech, ze kterých se jednotlivá zákoutí, posezení i kuchyňka či zázemí rodily. Starobylé klenby, křivé zdi, nostalgická hudba. Vůně čaje a lásky ke své práci. To měli pan Aleš i místní čajový vrchní společného. To je tím, proč mám rád čajovny v zemi Bohémů. To je to, proč to sem píši.

Článek jsem si sebou na památku odnesl a občas si jej přečtu. Najednou v něm objevuji nové roviny sdělení. Už se nedokáži usmívat nad průhledným PR - protože to tam již nevidím. Čtu rozhovor s člověkem, který spolu se svými kamarády prošlapoval cestu a spoluutvářel naši národní svébytnost. A začínám se stydět a nemyslet na otázku: cos dokázal ty, že ses opovažoval soudit?

Prumer
(7 votes)

Moc pěkné ! máte více

Moc pěkné ! máte více takto povedených článků ?

Super, konečně článek s

Super, konečně článek s nějakým hlubším poselstvím. Za mě 5*.

Obrázek uživatele momotaro

Četl jsem tento

Četl jsem tento příspěvek několikrát a opravdu mě zaujal. Zejména tím, jak lze slušna a s přesahem vyjádřit témata, jež tu občas spouští bouře vášní. Článek, který je zmiňován je pravděpodobně tento http://www.vitalia.cz/clanky/rozhovor-o-caji-nad-cajem/ .